Čechy - Frankfurt - Tijanjin
Přišel den odletu. Po napůl probdělé noci vstanete v půl šesté ráno, hodíte na sebe oblečení, popadnete kufry, na snídani ani pomyšlení…pomazlíte naposledy kocourka, zamáváte domovu a jedete…jak jednoduché a zároveň jak těžké.
Na letišti v Praze jsme již museli nasadit roušky, ale člověk si stále ještě připadal celkem v pohodě, kontrola dokladů proběhla rychle, jakmile jsme promluvili česky. Byla jsem překvapená, že byly dokonce otevřené některé obchody v bezcelním prostoru, čekala jsem všude kovové rolety při vstupu do obchdoů dole.
Čekal nás asi hodinu a půl dlouhý let do Frankfurtu. Po celý let jsme si nesměli sundat roušky, jinak ale proběhla cesta celkem v pohodě a letadlo bylo plné. Přivítal nás Frankfurt a s ním i covidový přízrak. Na každém druhém kroku vidíte zaměstnance firmy Centogene v červeném tričku, které nese název této firmy, která provádí cestujícím testy na covid přímo v prostoru letiště. Vše je marketingově dokonale zvládnuté. Po pár metrech vás vždy navede další cedulka se šipkou k odběrovým místnostem.
Na jedné straně odběry „dobrovolné“, pro ty cestující, kteří výsledek potřebovali např. k další cestě. Na druhé straně koridoru druhá odběrová hala pro ty, kteří se vraceli z tzv. rizikových zemí, pro, než byl test povinný. Zde byla místo zaměstnanců angažována armáda.
My nejprve našli hotel, ve kterém jsme měli zamluvený nocleh právě kvůli covid testům, na které jsme byli objednáni v odpoledních hodinách. Vše před testem probíhalo online, vyplnili jsme žádost, zaplatili a obdrželi QR kód, kterým jsme se před odběry prokázali. Každý zákazník firmy Centogene obdrží svou „optimistickou“ pestrou krabičku s pozitivně naladěnými obrázky, která skrývá odběrový set.
Byl-li odběr v Čechách nepříjemný, tady jsme si ho prožili o mnoho hůř. Když jsme stáli tu frontu před plentami s krabičkou v ruce a slyšeli ty zvuky, které se odtamtud nesly, nejraději bychom se byli otočili a pádili pryč…Děti byly vystrašené, ale odběrová pracovnice, dá se říct, neúprosná. Vypadala, že potřebuje vyoperovat naše krční mandle, ne jeden výtěr, ale přinejmenším pět…Ať to byl dospělý nebo dítě, větší či malinké batole, odběr byl stejný. Děti statečně držely, ale Kubíkovi na mém klíně se koulely po tvářích slzy jako hrachy.
Zvládli jsme to a odměna musela následovat – večeře v Burger Kingu se zmrzlinou na závěr situaci trochu vyžehlila.
Poslední společný večer před čtrnáctidenní karanténou v hotelovém pokoji a ráno letíme dál – testy jsou negativní…
Nejen v těchto chvílích, kdy jsme již vše na vlastní kůži prožívali, ale také v mnoha momentech při posledních přípravách na odlet jsme si říkali: „Kdyby se byl coronavirus objevil o pouhý měsíc dříve, kdy jsme se teprve o odjezdu rozhodovali, byla by naše rodinná rada stoprocentně rozhodla jednoznačně a jednohlasně jinak.“ Pozdě, již jsme do té vody skočili a museli jsme plavat…
