Cestou do Inverness
Po vylodění z trajektu jsme zamířili podél východního pobřeží na jih. Večer na nás čekalo další ubytování na předměstí Inverness. První plánovanou zastávkou na trase byla destilérka Glenmorangie. Projížděli jsme oblastí, kde byla jedna za druhou, proč tedy právě Glenmorangie? Ne, že bychom byli odborníci, či skalní fanoušci této whisky, ale oba čteme detektivky Jefferyho Deavera (určitě znáte známého Sběratele kostí - tím nemyslím seriál nýbrž film), kde hlavní hrdina Lincoln Rhyme s neuvěřitelnou vášní pije právě Glenmorangie a vychutnává si každou její skleničku. Z mnoha destilérek jsme tedy vybrali právě ji. Je úžasné, jak je okolí každé z destilérek upravené, pečlivě střižené trávníky, keře, opečovávané předzahrádky, udržované budovy a ten branding. Je vidět láska a péče všemu věnovaná.
Většinou si můžete vybrat z několika "tůr" (prohlídek) a záleží tedy na vás, kolik času chcete prohlídce a výkladu věnovat a také kolik druhů whisky chcete ochutnat, smůlu mají řidiči :-) Fajnšmekři tu mohou strávit i polovinu dne....My jsme objednali základní tůru a pro udělání si představy byla úplně dostačující. Bohužel nebylo při exkurzi možné fotit. V celé továrně je přísný zákaz kouření a také fotografování. Obavy ze vzniku jiskry z jakéhokoli zdroje jsou moc veliké, včetně jiskry z foťáku. Snímky zde vložené jsou tedy kopií billboardů vně destilerky. 
Tento znak je pro Glenmorangie typický. Destilérka byla založena roku 1843. Jedná se o single malt whisky - čistou sladovou whisky. Slovo whisky pochází z původního galského slova znamenajícího "živou vodu" - uisge beatha.
Pro výrobu jsou nutné tři ingredience - ječmen, který pochází z oblasti Moray, kvasnice a voda. Glenmorangie využívá vodu z vlastního minerálního pramene. Voda se vsakuje do země a trvá 100 let, než se přefiltruje z podloží do pramene. Cestou s sebou nabírá minerály přítomné v podloží a tím je jedinečná.
A jaký je vlastní proces? Ječmen se namáčí na dva dny, nechává se naklíčit, po naklíčení se suší a při sušení se do něj vhání kouř z rašeliny, čímž získává typické kouřové aroma. Každý týden se takto zpracovává 300 tun naklíčeného ječmene. Tento proces však probíhá mimo destilérku a hotový produkt se sem dováží. Zde, v Glenmorangie, se ječmen namele a v poměru jedna ku pěti se smíchá s vodou, týdně je zapotřebí 1500m3 vody. Na 10 tun ječmene je třeba 50m3 vody.
Následuje první zahřátí na 64 stupňů, vylouhuje se a zcedí. Podruhé se smíchá s menším množstvím vody a zahřeje na 85 stupňů. Opět se vylouhuje a zcedí. Potřetí se přidá ještě menší množství vody a zahřeje se na 96 stupňů. Po vylouhování se voda přidává k nové várce ječmene. První dvě vody ze zcezení se smíchají, přidají se kvasnice a kvasný proces pak probíhá 5 hodin. Je to velmi intenzivní proces a v místnosti ucítíte vůni po banánech. Nahnete-li se ale nad otevřené okénko v káďi, je to síla.
Po scezení následuje samotný destilační proces. Destilace probíhá dvakrát. První destilací se získá obsah alkoholu cca. 20 procent, druhou cca. 60 procent. Ve finále se obsah alkoholu ředí na 40 procent a hotový produkt se nechává zrát v dubových sudech, ve kterých předtím zrál 6 let bourbon. Po destilaci je barva destilátu čirá bílá a barvu získává až zráním v těchto sudech. Nejtmavší je čtrnáctiletá ze sudu po portském víně.
Sudy po bourbonu se používají dvakrát. Doba zrání je vždy deset let a výsledná Glenmorangie Original whisky vzniká smícháním ze sudů po prvním a druhém plnění - a sice proto, že po prvním plnění má whisky výraznější chuť než po plnění druhém.
Jsou zde náležitě pyšní na nejdelší krky destilačních kotlů.
Desetiletá whisky se prodává jako Original single malt whisky nebo se nechává zrát v sudech po portském víně nebo sherry, či také po bílém víně, čímž vznikne Glenmorangie Quinta Ruban (po portském), Lassanta (po sherry) nebo Nectar D´or (po bílém víně). Další, archivní whisky, je např. osmnáct, dvacet, pětadvacet let stará.
Výrobce doporučuje pít whisky pri pokojové teplotě smíchanou se dvěma až třemi kapkami čisté vody. Degustace probíhala následovně: prokroužíme whisky ve sklence, přivoníme levou nosní dírkou, poté pravou nosní dírkou, vjem je pokažedé jiný a ochutnáme, necháme pět vteřin poválet v ústech, aby se uvolnily všechny chutě. Špičkoví degustátoři jsou schopni ve whisky najít až 120 chutí. Pokud dáte do whisky led, whisky se uzavře a člověk se připraví až o polovinu chuťových vjemů. A prosím vás, hlavně prý žádnou coca-colu ;-)
Zde v pokoji odpočívá v dubových sudech celé bohatsví Glenmorangie. Není divu, že se zde obávají požáru, že? :-)
Na cestě z Glenmorangie do Inverness jsme ještě zajeli k hradu Dunrobin. Bohužel již bylo po návštěvních hodinách a mohli jsme si ho prohlédnout jen zvenčí, ale byl opravdu pompézní. Hrabata ze Sutherlandu žijí na tomto hradě zhruba 700 let a patřila k největším vlastníkům půdy v britské říši. Interiéry zámku jsou prý přepychové a ještě nádhernější je zámecký park. Ten představuje tak trochu skotské Versailles.
Kdysi prý mělo panstvo 30 zahradníků a věřím, že měli práce dost :-)
V okolí Inverness můžete navštívit spoustu hradů. Já bych ještě zmínila Cawdor Castle, který jsme navštívili následující den. William Shakespeare sem zasadil děj svého dramatu Macbeth. Podle Shakespeara pocházel Macbeth z klanu Campbellů, který skutečně existuje. Campbellové z Cawdoru zde žijí již 600 let. V sezóně opouštějí hrad a "přenechávají" ho návštěvníkům, kteří si tak mohou prohlédnout historické hradní prostory. 
Jídelna s překrásnými barevnými gobelíny s motivy Dona Quijota.
Jak zvláštní procházet se po starém hradě a prohlížet si v něm současné fotografie majitelů :-)
Obývací pokoj, ve kterém dobová skříň ukrývá televizor, ložnice, jídelna....to vše může zůstat v původní podobě, zatímco kuchyně si v dnešní době žádá modernizaci.
Prohlédnout si ale můžete i tu původní s velkou sbírkou původních nádob a zajímavých předmětů.
Největší vychytávkou byl mechanismus otočného grilu nad kamny. Horký vzduch, který proudil do komína otáčel grilem a masíčko se tak samo opékalo.
Z této obývací místnosti, která se nachází v nejstarší části hradu - v hradní věži, která zde stojí již od roku 1372 - mohli jeho obyvatelé v případě nebezpečí uprchnout po skrytém schodišti, které uvidíte na dalším obrázku.
Legenda praví, že hrad jeho zakladatel postavil na místě, které vybíral osel. Na osla naložil pytel se zlatem a vydal se hledat vhodné místo pro založení hradu. To mělo být tam, kam se osel uloží ke spánku. Učinil tak pod tímto stromem, nad kterým dnes hrad stojí. Kmen stromu najdete ve sklepních prostorách dodnes.
Podlahu všech místností, které jsme procházeli, pokrývala látka s motivem rodu Campbellů. Každý rod ve Skotsku má svůj vlastní vzor.
I zde k hradu přiléhá jedinečný, zčásti francouzský, opečovávaný park. Mne v něm zaujala práce uměleckého kováře - nádherně vypracované krmítko pro ptáky.
Nevíte, který pohled je hezčí, popojdete kousek dál a zase musíte fotit :-)
Na závěr druhého dne jsme jen tak na chvíli zajeli k jezeru Loch Ness. Původně to nebylo v plánu, protože jsme slyšeli, že jde pouze o lákadlo pro turisty, ale přeci nemůžeme říct, že jsme byli ve Skotsku a nebyli jsme u Lochnesského jezera :-) Jezero leží jihozápadně od Inverness a říká se, že je nejkrásnější ve Skotsku, s čímž bych si dovolila nesouhlasit :-) Není o nic krásnější než ostatní, která jsme viděli :-) A pokud si zajedete k nějakému jinému, vyhnete se davům turistů a businessu s jezerem spojenému. Jezero je 36km dlouhé, 1,5km široké a mimořádně hluboké (325m). Nejhezčí pohled na něj je prý ze zříceniny hradu Urquhart Castle. Bylo to jediné místo, které nás ve Skotsku naštvalo. Přijedete-li pozdě, mimo návštěvní hodiny, nejen, že se k němu nedostanete, vy si ho ani z dálky neprohlédnete. Podél celého parkoviště u zříceniny jsou vysoké keře a je-li mezi keři jen úzký průzor ke zřícenině, je v něm píchnutá cedule s varováním před nebezpečím pádu. Museli jsme si popojít zpět mimo areál parkoviště po silnici, abychom nakoukli.
Na dně jezera hluboko pod hladinou prý žije bájná lochnesská příšera :-)
ale najdete ji všude na každém rohu v blízkém městečku. jo, holt i pohádky občas vynášejí :-)
