Vyrážíme na dvoudenní cestu po Great Ocean Road. Počasí nám nepřeje, je zataženo, prší a prší, místy spíš leje. Schovávám foťák pod bundu, utírám kapičky ze skla a říkám si, proč mám kufr plný tílek ;-)
V Sorrentu jsme se nalodili i s autem na trajekt a přeplouváme záliv do Queenscliffu. Přes větrné počasí stojíme na horní palubě a koukáme do dálky, na nejužší místo zálivu, kudy proplouvají lodě z oceánu. Koukáme na vodu a máme štěstí, propluli jsme kolem rybářské lodi a tu často doprovází delfíni, kteří čekají na nějaké dobré sousto. Objevila se ploutev a delfín párkrát vyskočil před naší lodí. Je to poprvé, co vidím na vlastní oči v moři delfína. Byl rychlejší než já a foťák, ale neva, zážitek zůstává :-)
Vylodili jsme se v Queenscliffu a popojeli kousek k Point Lonsdale, kde stojí maják...
Od pláže pod majákem vedlo do moře dřevěné molo, které mi přišlo naprosto úžasné zespodu, když jsem sešla po schodech na písčitou pláž...
Přes město Torquay jsme pokračovali dál a udělali zastávku u velice známé pláže Bells Beach. Parkoviště tu bylo celkem plné a u spousty aut se muži převlékali do neoprenových obleků, brali svá surfařská prkna a sestupovali dolů na pláž, odkud se snažili dostat dál od břehu, což nebyl lehký úkol, vlny tu byly obrovské a měly velkou sílu. Když jsme dorazili po schodech na vyhlídku, odkud jsme viděli celou délku pláže, houpaly se vpravo i vlevo na vlnách dvě skupiny surfařů v černých neoprenech, kteří na tu velkou dálku vypadali jako houfy malých černých tučňáků :-) Čekali na tu správnou vlnu, po které se pak snažili dojet co nejdál. Obecenstvo řádně fandilo a já litovala, že nemám dlouhé sklo....Nejsem odborník, ale myslím, že na téhle pláži zkoušeli své umění již ostřílení a zkušení surfaři. Pravděpodobně jich část trénovala na blížící se závody, které každý rok na velikonoce přitáhnou surfaře z různých koutů světa. Přípravy byly v plném proudu, stavěly se tribuny...
Podmořská skalní plošina zde vytváří skvělé podmínky pro surfaře...
Great Ocean Road patří k nejúžasnějším vyhlídkovým silnicím na světě. Klikatí se podél oceánu a vy máte překrásný výhled. Užili by si ji motorkáři ;-) Výhledem se chtějí pokochat nejen turisté, ale i místní, kteří tu místy staví neuvěřitelné stavby se zaručenou vyhlídkou na oceán...
Další naší zastávkou bylo městěčko Lorne, kde jsme poobědvali v super burgrárně The Bottle of Milk. Přestože bylo v okolí spousta restaurací, tady bylo plno a jídlo bylo skvělé...
Na hamburgry a hranolky sem chodí nejen turisté, ale i místní...
Great Ocean Road začínala protínat pro mne asi nejhezčí národní park, který jsem tu viděla, a sice Great Otway National Park. Míjeli jsme krásný kus přírody, který byl díky dešti svěží, voňavý a zelený. Začínali jsme potkávat australská zvířata, která tu byla doma a nebyla zavřená v kleci...Byl to zvláštní ale krásný pocit vidět velkého klokana, který mizel mezi stromy....
Oči jsme měli otevřené a snažili se najít první volně žijící koalu...později jich bylo víc, ale tady ta naše první...
Na Cape Otway jsme potkali dva cestovatelé s velkými batohy a odhodláním, zdolat pěšky několikadenní trasu Great Ocean Walk...
My se prošli jen kousek k výhledu na bílý maják v dáli. Procházeli jsme nádherným přírodním tunelem...
Tak velké mravence jako v Austrálii jsem ještě neviděla, myslím, že ani fotka to neukáže, schází měřítko...tady pochodovali všude přes cestu...
Krajina kolem nás se měnila, chvíli byl les svěží a zelený, chvíli to vypadalo, jako bychom projížděli mrtvým lesem...
Blížil se večer a my se začali rozhlížet po noclehu, žádný jsme neměli zamluvený. Dorazili jsme do místa, které mi připadalo jako na konci světa, jmenovalo se Lavers Hill. Bylo tu jen pár domečků a jakýsi motel s restaurací. Ubytování nás nejprve trochu vyděsilo, pro znalce hororů to tam tak trochu připomínalo motel Normana Batese z Psycha....ale byli jsme rádi za cokoli a postel byla čistá...povečeřeli jsme a dočkali se rána ;-) Co bylo na tom místě úžasné, rostly tam překrásné hortenzie...
Započal druhý den naší Great Ocean Road trasy...
Bydlí-li někdo daleko od silnice, kudy projíždí pošťák, postaví si poblíž této silnice či cesty poštovní schránku, která tu má v Austrálii opravdu nejrůznější podobu - od rezavé plechové konve, až po takovýto luxus :-)
Všude ale musíte dávat pozor, abyste nešlápli na hada. Toto nebezpečí tu berou opravdu vážně...pokud byste měli smůlu, kousl vás had a byli jste daleko od civilizace, mohlo by to být fatální...a vzdálenosti tu jsou všude velké....
Dorazili jsme ke Dvanácti Apoštolům - Twelve Apostel. Je to skupina erodovaných skalních útvarů, původně dvanácti, v současné době již některé z původních dvanácti zmizely, přesto vytvářejí úžasnou scenérii. Nejkrásnější jsou prý při západu slunce, my tu byli kolem poledne, ale vydatně pršelo. Možná to bylo i trochu pozitivní, nebylo tu tolik turistů....
Po pár kilometrech jízdy od Dvanácti Apoštolů dorazíte k Loch Ard Gorge. Roku 1878 tu ztroskotal klipr Loch Ard. Ztroskotání přežili dva lidé, jedna pasažérka a jeden námořník, který musel zdolat místní příkré skalní stěny, aby přivedl pomoc ...
Dnes tu jsou pohodlné schody a prochází se tu lidé, kteří si snaží tuto nehodu či příhodu na místě představit...
Poobědvali jsme v městečku Port Campbell v jedné z mnoha restaurací, kde čekají na turisty. Moc se nám tu líbilo...všichni jsou v Austrálii milí, srdeční, rádi se zasmějí a dají se do hovoru...náš průvodce John je mimochodem velký vtipálek, který má pohotově a pro každého nějaký vtipný bonmot...prostředí tu vtipu nahrávalo...
Úžasný je místní zvyk, kdekoli zavítáte do restaurace, kavárny, baru, všude si můžete zdarma posloužit čistou vodou, je to zákon...provedení je různé a někdy vtipné a veselé...
Další zajímavý skalní útvar, kde jsme zastavili...
Poslední na naší trase byl London Bridge. Skalní útvar, kdysi ve tvaru mostu, je dnes rozdělený na dvě části. Část, spojující obě poloviny, se kdysi zřítila právě v okamžiku, kdy dva turisté přešli na druhou stranu. Zůstali zde uvězněni, dokud nedorazila pomoc....Za stávajícího počasí by to čekání nebylo příjemné, lilo a foukal silný vítr, který s námi lomcoval...
Nebyl to dnešní případ, ale v Austrálii neustále hrozí nebezpečí požáru, takovýmto způsobem se značí stupeň nebezpečí ohně...
Poslední naší zastávkou na Great Ocean Road a nejvzdálenějším bodem naší trasy byla rezervace Tower Hill. Projeli jsme velkým městem Warrnambool, kde jsme původně plánovali zastavit, ale pršelo tak silně, že jsme nemohli ani opustit auto. Toto město je proslulé velrybami, které se tu dají pozorovat od května do října.
Rezervace Tower Hill se nachází v kráteru vyhaslé sopky a právě zde jsme chtěli vidět volně žijící koaly, pštrosy a klokany...a měli jsme štěstí...přikládám pro vás malý fotopříběh...
první, které jsme potkali...
nedůvěřivě si mě prohlíželi...
šla jsem blíž a blíž pomalými krůčky...
dva se mi rozhodli nedůvěřovat...
třetí si nevšiml, že už je sám :-)
á, už ano...
Koaly jsou naprosto úžasní tvorové. Nechápu, jak je to možné, že z větví poté, co usnou, nespadnou dolů. Omámené listy eukalyptu tu prospí i dvacet hodin denně. Zaklíní se většinou mezi větvě stromu a usnou tam, kde právě dojedly....
Pokud se přiblížíte, mizí co nejvýše do koruny stromu...
že na ně prší, to jim vůbec nevadí a ochladí-li se, schoulí se víc do klubíčka a spí dál...
narazit na Emu je prý velké štěstí, my ho měli, prošel kolem nás...
špatný strom, nic dobrého na zub...
Opustili jsme rezervaci, najeli na dálnici Princes Highway a zpáteční cestu už neprotahovali. Zastavili jsme až v městečku Geelong, kde jsme povečeřeli v příjemné přístavní restauraci...
Nábřeží tu oživily pestré veselé dřevěné sochy z kůlů od Jana Mitchella. Znázorňují různé obrázky a postavy související s městem Geelong.
Dorazili jsme zpět do Melbourne...
