...kousek od nás, ale jiný svět
V tomto fotopříběhu jsem pro vás posbírala drobné střípky úplně běžného denního života během jedné naší nedělní rodinné procházky a doplnila jsem je snímky z takového malého templu, který se nachází jen "kousek" (protože to, co znamená kousek u nás doma, neznamená kousek zde) od naší rezidentské čtvrti. My tuto oblast nazýváme pravda trochu familiérně, a sice "číňánkov", ale je to zde pro expaty takové již zažité označení. Je to pár ulic se spoustou malinkatých obchůdků, pěší zónou, náměstíčkem, trhem a právě tímto templem.
Sluníčko krásně svítilo, ale přesto bylo hodně chladno. Zakuklení jsme se vydali na cestu, my s manželem pěšky, děti na svých koloběžkách, aby si to trochu zpestřily, a také aby tolik neprotestovaly, že se jde na procházku. Než jsme dorazili do naší cílové oblasti, bylo to pěkných pár kilometříků. Uvítal nás modrý transparent přes celou ulici "Vítejte v Minhangu", jednom z distriktů Šanghaje. Pro nás to však znamenalo, že jsme ani neopustili ten náš rezidentní. Ulice ožily - doposavad jsme totiž potkali jen pár lidiček mezi domy a vodními kanály - a už bylo na co koukat.
Jakmile vysvitne sluníčko, všude v oknech, na zábradlích, na plotech, na keřích...se objeví deky a peřiny, aby se vyvětraly - doplňují tak pestrý obrázek s již visícím prádlem, které je stále všude, kam se podíváte...
Jeden obchůdek vedle druhého s nejrůznějším sortimentem, narovnaným tak, aby se toho prostě vešlo co nejvíce...
Občas vás pozoruje nějaký ten Číňan.
Bylo stále ještě období mandarinek - že to není poznat?
Na závorách většinou najdete krom různých informací i cenu, kterou zaplatíte, když se vám podaří závoru jakkoli poničit, tato by vás stála 2000 RMB, tedy asi 6 a půl tisíce korun. Že na to nevypadá? Nevadí.
Umění uvézt i nemožné mě stále fascinuje...
Malý pomocník...
V práci stihnete vše, všechno jde, když se chce...i ostříhat nehty na nohou...
Blížily se oslavy nového čínského roku a na spoustě míst se objevilo visící a sušící se maso - bůčky, kachny a asi i jiné...Viselo za okny, na balkóně nebo i na střeše u komína...
A na konci pěší zóny a zároveň na malém náměstí, kde posedává spousta lidí za dobrého počasí, kde chlapi hrají deskové hry a honí se děti, najdete vstupní bránu do malého, ale krásného templu obehnaného zdí. Pojďte nakouknout.
Návštěvnost toho dne nebyla velká, což bylo poznat i na množství zapálených svíček. Ale funkční templ stále je, během naší návštěvy několik lidí přišlo, aby koupilo a zapálilo svíci.
Interiéry jsou pestré, ale červená barva, bych řekla, stále a všude převládá.
Návštěvníci přínášejí dary - ovoce je nejčastější.
Na červených stužkách stojí prosba o požehnání...
Miluji motivy draků...
Děti prošmejdily každý kout...
Kontrolní otázka - jak se dostala kamenná koule do té tlamy? To je ale záhada ;-)
První sluneční paprsky po zimě a volná neděle se musí využít...A že ta zima letos byla na místní poměry nezvykle ledová...
A tady již začíná místní trh, kde se dá koupit a pořídit leccos. Od potravin až po ušití obleku do pár dnů. Už jste někdy viděli takové zámečnictví? Dvakrát dva metry, možná ani to ne, úplně stačí k provozování živnosti.
Hotovky tao bao - v překladu "zabalit s sebou".
Semínkárna..
Vajíčka všeho druhu a barev...
Vinotéka s usměvavou obsluhou...
Pařátky, krky a placaté kachýnky...
Klíčky, řasy...
...a hory zeleniny a hub.
Pokud by se vám zdálo, že má maso trošku nezvyklou barvu, je to způsobeno růžovo-fialovou zářivkou, která visí nad masem, aby vypadalo co nejlákavěji.
V obchodě se prodává i prožívá celý den - tedy se i obědvá a odpočívá, je-li třeba...Jednoduše složíte ruce na pult, položítě na ně hlavu a dáte si dvacet. Nikdo se nad tím nepozastaví, jen my :-)
Aby zůstaly v teplíčku...jako babiččina kuřátka na jaře, která se ohřívala u žárovky.
Květinářství se také připravovalo na oslavy nového čínského roku. Červená barva hrála prim.
A jak ochránit majetek a zabránit případným nežádoucím návštěvníkům compaundu? Třeba takto, ostnatý drát doplní třeba obyčejné střepy.
Ač se to nezdálo, prošli jsme jen jednu čtvrť nedaleko našeho compaundu, přesto jsme v nohách a kolečkách koloběžek měly pěkných deset kilometříků. Ale stálo to za to, viděli jsme zase kousek toho pravého čínského světa.
