...zatím to nejhezčí vodní městečko...
Neuvěřitelné zážitky z návštěvy čínské nemocnice a její pohotovosti, včetně rodinného marodění je snad za námi, a tak opět usedám k počítači, abych vás vzala za pozitivnějšími zážitky a obrázky z cest. Tentokrát jsem vybrala náš výlet do pro mne zatím nejhezčího vodního městečka Wuzhen. Byl to takový neplánovaný a spontánní výlet, ale o to byl ve výsledku hezčí. Kam se člověk po Číně hne, tam je spousta lidí, ale zde vládla taková poklidnější atmosféra a ani lidí tu kupodivu nebylo tolik. Byl teplý pozdně letní den, sluníčko ale mělo ještě sílu, což je znát i na prvních fotkách, ale směrem k večeru a západu slunce vesnička přímo tonula v odstínech azurové a oranžové a byl to opravdu kouzelný pohled. Škoda jen, že není blíž, aby se tu dalo toulat častěji a věřím, že pokaždé by si člověk našel nové a nové náměty pro foťák. Jak tomu tak na mém blogu bývá, i dnešní příběh je takovou barevnou mozaikou a směsí všeho možného, co jsem ten den na toulkách potkala a co mne a mé oči zaujalo. Protože každý ten jednotlivý detail, každá ta maličkost nakonec utvoří celkový obrázek toho místa a vy se na chvilku můžete přenést na druhý konec světa a vytvořit si představu o tom, jaký tady asi kdysi byl život...
Zaparkovali jsme spíše na jistotu, než co nejblíže, ale právě proto jsme měli příležitost projít si hlavní ulici, která vede podél vodního městečka, a také to vzít zkratkou a tím pádem vidět to, co bývá očím turistů většinou skryté. Hlavní ulice byla dlouhatánská a široká a jeden dům byl jako druhý, přesně a do detailu. Nahoře obytné části a dole vždy obchod nebo restaurace. A právě jejich "zázemí" zezadu jsme si na cestě do městečka prohlédli. Musím přiznat, že po této zkušenosti bych si asi do restaurace, ač na hlavní ulici nezašla ;-)
Kilometry a kilometry domů, které vypadají jako siamská dvojčata. Na silnici mezi nimi spousta "rikšařů", čekající na zákazníka, kterého když už, tak přímo nahánějí...inu pandemie vyhnala veškeré turisty a tak je to takový dá se říct hon za výdělkem.
Nádobí z restaurace se často myje venku na ulici, občas přímo i na chodníku, a to i v centru Šanghaje...A za restauracemi tekl vodní kanál, tipla bych si, že na mnoho věcí poslouží i voda z něj...
Naše hygienické kontroly by asi byly zděšené...ale zde to je normální provoz, nic neobvyklého.
Zahnuli jsme z hlavní ulice a v dálce již viděli cíl naší cesty - vstupní bránu do vodního městečka Wuzhen.
Po vstupních procedúrách a kontrolách jsme přicházeli k jezeru, na kterém se pohupovaly dřevěné čluny, které tu vozí návštěvníky po kanálech městečka ...
Byla polední pauza a to vždy trochu utichne ruch kolem a každý sedí nad svým kastrůlkem nebo miskou v nějaké z jídelen.
A mnoho loděk bylo i uvázaných v docích, protože velký nápor návštěvníků bývá také večer po setmění, kdy se rozsvítí světla v městečku i lucerny na loďkách a atmosféra městečka se mění. Pokud se nám zadaří, ráda bych někdy zažila i večerní procházku těmito uličkami....
Občas se divím, co zde dokáží postavit v bezprostřední blízkosti takového historicky cenného místa za stavby...Tato se alespoň snažila "zapadnout", podíváte-li se na plášť budovy, kopíruje styl oken či okenic, které najdete v celém městečku.
Za jezerem už se rýsovaly první domky a mosty.
Celou dobu mluvím o vodním "městečku", ale jak rozlehlé je, vám prozradí mapa...
Motivy rybaření a loděk jsou k vidění na mnoha místech - stejně jako při naší návštěvě rybářské vesničky.
Červené lampiony, bambusové stříšky, klenuté mosty, vlhké domky a v dálce restaurace, které vystupují z domů a z dálky vypadají jako loď uvázaná u břehu.
Vnořili jsme se do uliček a na každém kroku se nám nabízel pohled do různých obchůdků, restaurací či okének s nejrůznějším občerstvením. Jednou z oblíbených pochoutek jsou vajíčka v sojové omáčce. Košíčky s černou rýží jsem viděla poprvé.
Úzké uličky dlážděné kameny nebo dlažbou, dřevěné domky s okenicemi, klimatizace obložené dřevem, drobné detaily, dřevoryty...jednolitost a tím vším zachovaný duch tohoto místa.
Historické místo, přesto je tu stále cítit život. V mnoha z otevřených oken bylo vidět lidičky.
Můžete zde potkat návštěvníky oblečené i učesané stylově (ač mají pod kostýmem většinou kecky). Na několika místech jsme nahlédli do půjčovny kostýmů a kostymérny. Obzvláště před západem slunce jsme potkávali fotografy a jejich modelky, kteří hledali to správné místo se zapadajícím sluncem v zádech.
Spousta rostlin i květin v květináčích dodávala místu tu správnou "zelenou".
Skrz mnoho domků vedl průchod k vodnímu kanálu a na nábřeží.
Obchody i restaurace jsou většinou dokořán jako by stále vítaly nové návštěvníky. Někdy si člověk nění jistý, jestli je to restaurace či jídelna nebo soukromý příbytek. Ale asi by vám nikdo nic nevyčítal, kdybyste vešli třeba k nim domů ;-)
Nesměl scházet ani templ...a ne jeden.
Některé restaurace mají sice otevřeno dokořán , ale chrání svůj prostor v létě před horkem a v zimě před zimou zavěšenými závěsy z průhledného silného igelitu. Já osobně je nemám ráda, pokaždé mě napadne kolik rukou ten závěs ten den již uchopilo...
...a někteří živnostníci provozují svou činnost dá se říci přímo na ulici. Otevřeným okénkem můžete nakouknout pod ruku a hned si tu dobrotu i koupit. U téhle dobroty jsme si ale poseděli. Jako první mě tu zaujala pestrost oblečení kuchařek i prostoru kolem nich a pak mi pohled padl na to, co zde dámy vařily - vypadalo to jako naše omeleta naslano a také to byla omeleta naslano, s cibulkou a slaninou. V kotlících u zdi pak bylo cosi, co vypadalo jako polévky, a tak jsme jednu prubli - a byla to polévka a jaká - výborná. Tipla bych na mrkev, vývar a rýži. Jediné co scházelo oběma výtvorům byla sůl a to asi tak, jako když nechal král v pohádce "Byl jednou jeden král" nasypat sůl do vody, ani zrnko v jídle. Což je mimochodem celkem běžné kdekoli - minimálně se zde solí. Zatímco cukru je všude až dost, včetně uzeniny, soli se nám často v restauraci nedostává. V jídelně, kam jsme se usadili byla i stará kredenc, na které byla různá dochucovadla - sójovka, chilli, česnek, cukr ...ale po soli ani památky. Dámy nás chvíli pozorovaly a šuškaly si a pak jedna šla a přinesla nám dózu s cukrem, poděkovali jsme, odmítli a do překladače si napsali o sůl. Za chvíli jsme měli na stole misku soli z kuchyně, a když jsme ji celou do polévky vysypali bylo to tak akorát ;-) U jedné omelety nezůstalo, a tak jsme mohli celkem třikrát pozorovat, jak šikovně je paní ve vzduchu nad pánví obracela.
Obchod s lampiony poznáte již na dálku...svou pestrostí
Člověk by asi častěji měl dělat to, co ho baví...
zastavit se...nechat plynout čas...pozorovat svět kolem sebe...
...najít si čas sám pro sebe a udělat si radost...
...a také vnímat krásu kolem sebe - třeba takového zákoutí a ducha času v něm. Vždy, když jsem na takovém místě, si představuji, jaké to bylo, když Někdo v tom domě bydlel, otevíral okenice, sedával na schůdcích a koukal, jak voda plyne...
Na některých místech se prostě musíte zastavit a přihlížet - třeba na výrobu rýžového zákusku.
Za deset yuanů můžete třeba ožužlávat kachní krček, přidáte-li dalších deset dostanete celé stehýnko.
A budete-li v obchodě kupovat celé kuře nebo celou kachnu, bude mít vždy i hlavu, protože běžné tu je drůbež zavěsit, a to bez hlavy jaksi nejde.
I takovýto detail přitáhne pohled - starý dům a nová technika.
V jedné z uliček jsme v otevřeném prostoru v přízemí domu zahlédli ženu, která střílela lukem do terče. Původně jsme si mysleli, že je to atrakce pro děti, a když si Kubík chtěl zastřílet, mysleli jsme, že zůstaneme na ulici a on si párkrát vystřelí do terče. Ovšem netušili jsme, co se skrývá v hloubi domu. Když jsme projevili zájem o střelbu, vedli nás dál a dál do domu, další a další místností přes nádvoříčko, kavárničku a do další místnosti - až k neuvěření, co vše dům skrýval. V místnostech vzadu pak byly krásné a nově vybudované prostory pro střelbu z luku. Zaplatili jsme dětem dvacet minut a dostali jsme k tomu i výbornou kávu, abychom si to užili i my rodiče.
Instruktáž byla součástí, ale v čínském jazyce, takže se jí ujal tatínek :-)
Za chvíli z nich byli Robinové Hoodové, šípy nám personál nosil i z vedlejších stanovišť a za další chvíli už je tak bolely ruce, že dvacet minut bylo tak akorát :-) Ale byl to prima zážitek.
Byli jsme překvapení, když jsme odbočili mezi obchůdky a najednou se před námi objevil takovýto rozlehlý prostor, na který se napojovalo další menší náměstíčko s budovami a zahradou, a který ústil na nábřeží jezera.
Na jezeře pak byly vidět domky s terasami, které pravděpodobně slouží k ubytování návštěvníků. Tady jsme pochopili, proč se nás pokladní ptala, zda budeme v areálu i přes noc.
Ke kostýmu patří i tradiční slunečník a tady jich bylo na výběr...Nevěděli byste který...
Stylový byl i obchod s jídelními hůlkami - z hůlek byla vyrobena i stropní svítidla.
Ani zde nechyběly motivy netopýrů.
Jak to hned lépe vypadá, visí-li maso v tak hezké výloze, v tak hezkém krámečku, než na stojanu na ulici, že?
Z bambusu se zde vyrábí ledacos - žebříky, lešení, ploty...nebo lucerny.
A tohle mě fakt dostalo - palačinky zapečené žehličkami, to se jen tak nevidí.
Ani oblíbené knedlíčky nesměly chybět, naskládané do mnoha pater nad sebou a vařené v páře, jak jinak než v bambusových nádobách.
A placky v jakékoli podobě miluji, také na ně stála fronta a my ukořistili tu poslední z hotové várky.
Když potřebujete poradit s placením, není problém.
A právě takto tu fungují restaurace, otevřené svým kolemjdoucím zákazníkům. Jen vejít.
Tato dobrota přilákala hodně zájemců, stála tu pěkně dlouhá fronta...tu se nám stát nechtělo.
...stejně jako u okénka vedle, kde se smažila nakrouhaná zelenina v těstíčku, další z oblíbených fastfoodů.
A nebo si jen posedíte u drinku.
Historické tu bylo i holičství, křesla v něm prozrazovala, jak dlouhu tu provozovna již funguje.
Stačilo nahlédnout do boční uličky a už zase bylo na co koukat. Prodavačka cukrové třtiny tu pilně osekávala její stébla. Ta mohou být až 6 metrů vysoká a 5 centimetrů tlustá. Na našich toulkách jsme ji potkali již mnohokrát. Čína je třetím největším producentem cukrové třtiny. Na tržnicích se z ní často lisuje a prodává šťáva, která mě ale svou chutí příliš nenadchla - zelená sladká voda.
V kostýmech potkáte nejen ženy, ale i muže.
Blížil se západ slunce a světlo začínalo být pro focení ideální.
Zametači - kapitolka sama o sobě - jsou vidět prostě všude. A jejich výbava? Jak jinak než bambus - bambusové koště (které si sami často uvážou ráno před prací) s bambusovou násadou a z bambusu upletená lopatka.
Bambus je prostě všude a je nádherný - obzvláště když do něj zasvítí podvečerní sluníčko.
Sušák na prádlo? Ano, bambusový.
U jednoho z templů byla také půjčovna kostýmů, tentokrát i pro muže - bojovníky...
Opakující se motiv na okenicích a jiných dřevěných prvcích v městečku se mi moc líbil a vytvářel dojem sjednocenosti, stejného rázu toho místa.
Pro mne naprosto kouzelným místem byla tato uzoučká ulička porostlá zeleným mechem...Nějakou dobu to trvalo, než byla prázdná, ale za počkání to stálo.
Jen tak sedět a pozorovat to kouzlo večera a zapadajícího sluníčka...nádhera
Udělali jsme velký okruh městečkem a blížili jsme se ke konci naší procházky, když jsme míjeli řadu řekla bych luxusnějších obchůdků a také další kostymérnu s vizážistkou.
K posezení lákala i kavárna na břehu kanálu, ať už uvnitř, venku nebo pod rozložitým stromem.
Ostatně kaváren byl v celém areálu dostatek.
Posezení většinou s výhledem na kanál zbarvený zapadajícím sluníčkem. Prostě romantika.
Malované obrázky na skle jsou součástí místního umění v Číně.
"Lolitkovský" styl oblékání, připomínající naparáděné panenky v šatičkách, kloboucích a s bílými ponožkami nebo oblečení a doplňky jako pro malou školačku jsou zde velmi oblíbené. Ale klukům se to libí...
Západ slunce, učesaná a nalíčená modelka ve stylovém prostředí, ráj pro fotografy.
A opět bambus.
Tam, kde je shluk lidí, tam se vždy něco děje...veliké hejno koi koi kaprů se pralo o pár drobečků. Oranžové hemžení bylo působivé..
Co přesně zde pán obrovskou palicí drtil nevím, překladač mi ze všech čínských nápisů přeložil pouze jeden a sice "speciální snack".
Minuli jsme ještě několik jídelních stánků a dorazili na zvláštní místo, které nás zaujalo na první pohled. Nejprve jsme vůbec nevěděli, co že to před námi v oploceném prostoru leží, ale pak jsme objevili ceduli, která nám záhadu objasnila....
Byla to sušárna sojové omáčky. Na 360 čtverečních metrech bylo umístěno okolo dvouseti nádob se sójovou pastou. Ta se vyrábí ze sójových bobů a pšeničné mouky a celý proces zahrnuje namáčení, vaření v páře, chlazení, míchání, fermentaci, mačkání a sterilizaci. Výroba sójové omáčky pak probíhá v nejteplejších měsících roku (od poloviny července do poloviny srpna) a trvá šest měsíců, po které je fermentovaná sója vystavena slunci. Přes nádoby je instalována síť, která zabraňuje vniknutí hmyzu do nádob. Bambusová poklička pak chrání sóju před deštěm. Tento tradiční způsob výroby pomáhá k zajištění dobré kvality sójové omáčky. Ta pak bývá používána k dochucení a ovonění pokrmů - v Číně dá se říci téměř každého pokrmu.
Sušárna byla asi poslední a z hlediska poznání nových věcí asi nejzajímavější částí vodního městečka a my už jsme se blížili na konec našeho okruhu. Míjeli jsme část, která byla hotelem, ve kterém se můžete ubytovat a zůstat zde přes noc, abyste si zažili krásu městečka i za svitu všech luceren....
Snad se to někdy zadaří i nám, aby byl dojem z tohoto místa úplný, a i vy jste ho pak mohli prožít na blogu zprostředkovaně se mnou....
